Oblíbená autorka a bývalá koordinátorka zahraničních pacientů na klinice asistované reprodukce popisuje svou kurážnou cestu k literární tvorbě. Ve svém díle nezpracovává jen témata, která přivál její profesní život, ale také sama sobě pokládá otázky, na které se odpovědi hledají jen velmi těžko…

Necháme vás nahlédnout do života autorky, která se profesně setkala s příběhy lidí procházejících náročným procesem asistované reprodukce. Právě její zkušenosti ji nakonec dovedly k napsání knihy o tom, co prožívají rodiny i jednotlivci, když se pokoušejí naplnit své sny o rodičovství. Díky tomu v jejích knihách ožívají komplexní postavy, životní dramata a aktuální etická témata, která vyvolávají otázky jak o hranicích medicíny, tak o lidských přáních.

Dříve jste pracovala jako koordinátorka zahraničních pacientů na klinice asistované reprodukce. Co vás k této práci přivedlo?

Byla to vlastně náhoda. Hledala jsem jako čerstvá absolventka VŠ zaměstnání a kamarádka mi přeposlala inzerát, v němž hledali koordinátorku s němčinou na IVF kliniku. Nejprve jsem měla obavy, protože do té doby jsem tušila jen velmi mlhavě, co ta tři písmenka znamenají. Ale už na pohovoru jsem zjistila, že i ostatní kolegyně ze zahraničního oddělení mají také humanitní vzdělání. Nejednalo se o zdravotnickou pozici, naším úkolem bylo provázet cizojazyčné pacienty léčebným procesem a odstranit jazykovou bariéru mezi pacienty a lékařským personálem.

Přibližte nám ono provázení pacientů blíže prosím.

Moji úlohou bylo provázet pacienty celým léčebným procesem: domlouvat všechny potřebné termíny, tlumočit během lékařských zákroků i konzultací. Po čtrnácti dnech od přenosu embrya si pacientka provedla těhotenský test. Pokud byl výsledek negativní, zpravidla jsme plánovaly další léčebný cyklus. Byly to často velmi emotivní momenty plné štěstí i beznaděje. Některé páry měly za sebou již mnoho neúspěšných pokusů.

V souvislosti s vaší sdílnou odpovědí mě napadá, proč se někteří lidé ještě pořád na asistovanou reprodukci dívají jako na něco negativního? Jako na něco proti přírodě, řekněme.

Občas slyším nebo čtu názory, že přírodě by se nemělo vzdorovat. Neplodné páry, s nimiž jsem se na klinice setkávala, často smutně dodávaly, že takové věty vyslovují zpravidla lidé, kteří s otěhotněním problémy neměli. V Německu, odkud pochází hlavní hrdinka mé knihy, je ten postoj vůči moderním reprodukčním metodám ještě skeptičtější než u nás. Spousta léčebných metod, jako např. dárcovství vajíček nebo genetické testy embryí, je tam zakázáno. Řekla bych, že tam hraje velkou roli jejich historická zkušenost. Němci jsou obecně v otázce nakládání s lidskými buňkami citlivější a opatrnější.

Posunuly se možnosti asistované reprodukce hodně dopředu? Umí se dnes bezdětným párům pomoci více než před takovými dvaceti lety?

Vývoj léčebných metod jde dopředu neuvěřitelným tempem. Dárcovství vajíček dalo naději například pacientkám po onkologické léčbě nebo ženám po předčasném přechodu, genetické testy dokážou rozpoznat embrya se závažnými dědičnými vadami, atd. Takže v tomto ohledu určitě medicína udělala ohromný pokrok.

A teď už k vaší knize. Co bylo impulsem k sepsání příběhu Kde jsem se tu vzala?

Během svého působení na klinice jsem se setkávala se silnými příběhy pacientů, z nichž mnozí toho měli za sebou opravdu hodně. Také jsem často přemýšlela nad tím, kde je nějaká hranice, co vše je ještě možné. Jestli má právo splnit si svou touhu po dítěti člověk za všech okolností. Např. věková hranice – je správné, aby si dítě pořizoval pár v téměř seniorském věku? A kdo má právo toto rozsoudit? Bylo tam spousta podnětů a otázek, které se mi honily hlavou. Psát jsem ovšem začala, až když jsem odešla na mateřskou a od toho všeho získala určitý odstup. Tehdy jsem si řekla, že tak silné téma by si zasloužilo románové zpracování. A tak jsem se do toho pustila.

Jak sama říkáte, setkala jste se s rozmanitou paletou příběhů. Střípků, které vás ke knize inspirovaly. Jaká mozaika z nich nakonec vznikla? Jak byste vy sama hlavní téma knihy popsala? O čem je vlastně příběh Berty z vašeho pohledu?

Je to příběh mladé dospívající ženy, která se snaží zjistit, kým vlastně je. Bertini rodiče toužili po dítěti a jejich přání se jim navzdory všem překážkám vyplnilo. Berty se ovšem nikdo neptal, jestli chce přijít na svět, aniž by tušila, čí geny utvářejí její osobnost. Musí se vypořádat se situací, kterou si sama nezvolila.

Aniž by tušila, čí geny ji utvářejí… Velmi specifické téma. Byť vás inspirovala vaše bývalá profese, povězte nám prosím, jak se tak složité téma dá uchopit a dostat jej do knížky. Jak se dá u tak těžkého tématu udržet čtivost?

Nechávám čtenáře téma nahlédnout pohledem několika postav: hlavní hrdinky, ale i jejích rodičů, lékařského personálu a samotné dárkyně. Jednu příběhovou linku tvoří Bertina cesta a pátrání v Praze, je tu ovšem i romantická linka v kulisách letní Letné, která závažnost tématu zjemňuje. Čtenáři příběh hodnotili jako velmi čtivý, takže se to snad povedlo.

Jak dlouho vám vlastně román Kde jsem se tu vzala trvalo napsat?

Dohromady asi dva roky. Ale nebylo to tak, že bych psala pravidelně, každý den. Psala jsem tehdy, když jsem měla čas a prostor. Někdy několik dní v kuse, třeba když byly děti u babičky, a někdy jsem soubor s rozepsaným příběhem neotevřela celý měsíc.

Vzpomenete si i na nějaké krušné chvíle, které jste při psaní zažívala?

Nevzpomenu si na jedinou takovou chvíli. Naopak, byla to radost. Vzácný čas jen sama pro sebe, kdy jsem se mohla plně ponořit do příběhu. Bavilo mě, jak se příběh sám organicky rozvíjel. Na začátku byl jen jeden nápad, postupně přibývaly další motivy, postavy a příběhové linky...

V čem jste v souvislosti s vaší knihou překročila svůj vlastní stín. Co pro vás bylo nejtěžší?

Jít s kůží na trh. Dokud jsem psala, byl to jen můj příběh. Prvním čtenářům – manželovi, rodině a kamarádům - jsem ho dala přečíst, až když byl hotový. Byla jsem nervózní, vůbec jsem nedokázala odhadnout, jak budou reagovat. Ale ty reakce byly velmi pozitivní a to mě povzbudilo, abych se pokusila román vydat. Stejně nervózní jsem byla, když kniha vyšla a já čekala na první reakce čtenářů.

Prozraďte nám, jaké ty reakce byly.

Reakce byly velmi pozitivní, což mě moc potěšilo a povzbudilo k dalšímu psaní. Překvapilo mě, že jsem dostávala i hezkou zpětnou vazbu od mužských čtenářů. Od začátku jsem k tomu přistupovala tak, že téma bude zajímat spíše ženy.

Bylo obtížné rukopis proměnit ve skutečnou papírovou knihu?

V době, kdy u nás ročně vycházejí tisíce nových knih ročně, není vůbec jednoduché dostat knihu do tisku a následně na pulty knihkupectví. Já se nakonec rozhodla knihu vydat prostřednictvím nakladatelství Pointa, které funguje na principu crowdfundingu. To znamená, že si autor během měsíční kampaně musí sehnat prostředky, které pokryjí veškeré náklady na vydání knihy i za práci dalších kolegů (korektora, redaktorky, grafičky…) Část nákladu se tedy prodá už v předprodeji. Pokud se cílovou částku vybrat nepodaří, kniha nevyjde. Moje kampaň byla naštěstí díky ohromné podpoře rodiny, přátel, sponzorů i zcela neznámých čtenářů úspěšná a do půl roku od kampaně byla kniha na světě. Když jsem se byla podívat na její výrobu do tiskárny v Hronově, byl to pro mě moc krásný zážitek.

Plánujete další knihu? Pokud ano, můžete nám prosím prozradit, o čem bude?

Aktuálně mám rozepsaný román na téma, které je také velmi aktuální – dluhy. Bude to o dvou spřátelených rodinách, kde jedni v dobré víře na dobré slovo druhým půjčí větší finanční obnos. Pracovní název zní: Přece si věříme.

Tak jako vy jste oblíbenou autorkou čtenářek, kdo je vaším oblíbeným autorem či autorkou?

Ráda čtu současné české autory: Jiřího Hájíčka, Kateřinu Tučkovou, Karin Lednickou… Ze světových třeba Frederika Backmana. Obecně mám ráda příběhy, které ve mně vyvolají nějaké emoce.

Kde v dnešní době bere spisovatelka inspiraci?

Všude kolem nás. Nejvíce mě zajímají aktuální témata. A lidé. Každý má nějaký příběh.

U spisovatelů nás, běžné smrtelníky, vždy zajímá, zda mají nějaký psací rituál. Máte ho?

Rituál asi přímo ne. Ale zjistila jsem, že na psaní si musím vyhradit opravdu hodně času. Většinou tak první hodinu dvě těkám po všem možném, prokrastinuju a teprve poté se do toho naplno ponořím a začnu psát.

A posuneme se dál. Později jste pracovala jako lektorka němčiny. To je něco úplně jiného, než jste dělala dřív. Přibližte nám, jak jste se k lektorování dostala.

Po mateřské jsem nastoupila jako koordinátorka do jazykové školy a při té příležitosti jsem začala němčinu i vyučovat. V současnosti stále učím, ale zároveň dělám zákaznický servis pro německý trh jedné zahraniční firmy. Němčina mě provází celým mým profesním životem, v Německu jsem i nějakou dobu žila. I proto hlavní hrdinka pochází z Německého Göttingenu. Chtěla jsem psát o prostředí, které dobře znám.

Nechybí vám někdy práce na klinice?

Samotná práce mi nechybí, i když mě tato zkušenost ohromně obohatila. Byl to ovšem velký stres a emocionální nápor. Některé příběhy pacientů v léčbě nekončily dobře a já nejsem člověk, který by se od toho dokázal úplně odpoutat. Chybí mi ale některé kolegyně, měly jsme tam fajn kolektiv.

Budeme se pomalinku loučit. Pojďte nám tak ještě nasvítit, co spisovatelka vašeho ražení ráda dělá, když zrovna nepracuje nebo nepíše.

Volný čas trávím nejraději s rodinou, v přírodě a v poslední době také na zahrádce, kterou se nám podařilo získat do nájmu od městské části. To je pro mě velký relax.

Tečku za povídáním nám udělají vaše plány do budoucna. Jaké jsou?

Mým cílem je dělat i nadále věci, které mi přinášejí radost a které mi dávají smysl. Pokud v tom bude zahrnuto i vydání další knihy, budu jedině ráda :)

Barbora Klímová