Kdo se bojí, nesmí do lesa. A kdo se nebojí, ten se může pustit do rozhovoru s jedním z našich nejlepších režisérů. Není snad totiž otázky, kterou by Jiří Strach poctivě nezodpověděl. Dostanete se s ním tak i pod povrch témat, kolem kterých mnohdy jen opatrně našlapujeme.

Režisér, který má za sebou desítky úspěšných projektů a zkušenosti, které by vydaly na několik knih. Přesto působí naprosto přirozeně. Žádné manýry, žádná strojenost. Naopak, překvapí vás svou otevřeností a klidným, přesto energickým projevem. Srozumitelností jemu vlastní nám tak povyprávěl nejen o své práci, ale také o tom, co ho inspiruje, jak vnímá změny ve filmovém průmyslu a poodhalil i to, co jej pořád žene vpřed. Pojďte tak s námi nakouknout do světa plného zajímavých pohledů, do světa za kamerou.

Pane režisére, vy jste vždy věděl, že chcete dělat tohle povolání?

Vždycky ne. Samozřejmě jsem vystřídal všechny ty klukovské sny od hasiče až po popeláře. Ale když mi bylo patnáct, bylo jasno.

Povězte, proč jste si vybral zrovna toto? Co vás k němu tak táhlo? Podělte se s námi prosím o nějaký hezký detail.

Zjistil jsem, že jako herec nestojím za nic. Lépe řečeno, přestal jsem se v tom cítit dobře. To dětské herectví je jiné, než to dospělé - postaví vás před kameru, vy svou dětskou přirozeností něco jakože zahrajete a všichni vás chválí. Ale v pubertě se to začne lámat, začnete přemýšlet, jak to zahrát rozumem, a ono to najednou nejde. V té době jsem točil se Zdenkem Sirovým film Cesta na jihozápad. A já přitom najednou nabyl dojmu, že jsem špatný. Možná jsem byl příliš sebekritický, nevím. Naštěstí jsem měl vedle sebe toho úžasného Zdenka, který byl skvělý nejen filmařsky, ale především lidsky, a já si řekl: „Chci být jako on!“ Našel jsem v něm takřka druhého tátu, svůj vzor. Pro každého patnáctiletého kluka je důležité, aby v tomto věku našel dobrý vzor.

Vaše filmy mívají silná poselství. Ať už etické poselství, duchovní, něčím originální, netypické a vždy zapamatovatelné. Čím to, že konkrétně u vás je v tvorbě ten otisk vždy tak výrazný? Vnímám to tak, že kdykoliv vidím váš film, prostě vím, že je váš. Je znát, že je váš. A mám u něho vždycky nějaký intenzivní pocit, který se mi zahryzává až do morku kostí. Jak je možné, že tohle umíte v lidech vyvolat? Můžete se nad tím zamyslet a nastínit nám to?

To bych rozdělil na dvě věci. Ta první je cosi jako rukopis, podle toho určitý styl hned poznáte. Jaký je ten Strachův? Paradoxně úplně obyčejný, řekl bych až prostý. Nikdy jsem nechtěl kopírovat Věru Chytilovou, její neklidnou kameru, nebo Juraje Herze či kohokoli jiného. Kdosi mi řekl chytrou větu, že forma nikdy nesmí být nad obsahem. Dobře, nebudu tedy házet kameru z okna, ani nutit herce dělat stojky, abych byl za každou cenu formálně originální. Jenže dnešní doba obdivuje různé formální hrátky - nikoho nezajímá, jestli je detektivka dobrá, hlavně že je natočená v severském stylu! A tak všichni kolem začali vymýšlet kdejaké filmařské exhibice. A tím se nyní paradoxně odlišuju - já točím pořád jako jeden z mála normálně. Postaru.

A teď k tomu obsahu. Musím znát téma, přesně vědět, o čem točím. A toto téma musím být schopen říci v jedné holé větě. O čem je Anděl Páně? O schopnosti obětovat se. O čem je dvojka Anděla Páně? O schopnosti odpustit nepříteli. O čem je Svatá? O lásce, která je možná vyšší hodnotou než pravda. A tak dále. Jakmile neumíte jasně pojmenovat téma scénáře do jednoduché věty, nemá smysl to točit.

Vždycky mě zajímají témata, která tu byla, jsou a budou. Jsou trvalá jak lidstvo samo. Nezajímají mě módní výstřelky té které generace. Ty budou zapomenuty. Mnoho témat, která dnes hýbají woke světem, ta budou brzy překonána. Nemá smysl věnovat jim energii. Takový film pak zůstane uzamčen ve své době a po sto letech si budou lidé ťukat na čelo, proč se takové blbině někdo věnoval. Víte, já si rád listuju Starým zákonem, obzvláště knihami Kazatel nebo Přísloví. To je studnice námětů! Jestli lidé řešili ty stejné nadčasové věci už před třemi tisíci lety, je velmi pravděpodobné, že budou trápit člověka i za další tisíce let. Podívejte na Romea a Julii! Jejich zakázaná láska bude diváky dojímat vždy. Ale že by je dojímal gender? O tom silně pochybuju.

A možná ještě jeden moment mé filmy povětšinou spojuje - a teď pomiňme všechny ty Labyrinty a Lovce, což jsou žánrové hry s divákem - a to je jistý rozměr naděje. Naděje je nádherná, naděje je lék nad všechna antidepresiva, naděje odpoutává člověka od světa a přivádí k nebi. Naděje, že člověk může být lepší, než ho kolikrát vidíme v televizních zprávách. Naděje, že naše lidství v záplavě té válečné, covidové, politické a bůhvíjaké beznaděje dnešní doby má stále smysl, přináší klid a radost. O tom mě baví točit nejvíc. Mám pocit, že svým divákům tak nejvíc dávám.

Trošku to posunem. Povězte prosím, jak vnímáte současný stav českého filmu. Co podle vás české kinematografii právě teď nejvíce chybí?

To je těžká otázka. Chtělo by se říct, že peníze. Ale tak to úplně není. Třeba Osmy jsme natočili jednom bytě, v jedné kanceláři a na dvou brněnských ulicích za necelého půl milionu dolarů, a přesto jsme v Berlíně vyhráli Prix Europa a porazili mnohonásobně dražší světové produkce. Nemá smysl točit ve zdejších podmínkách finančně náročné projekty - Američanům a jejich miliardovým rozpočtům se stejně nevyrovnáme.

Mně osobně nejvíc chybí skvělí scenáristé. Přál bych si každý měsíc číst jeden text a říct: „Geniální, to musím točit za každou cenu!“ Ne, místo toho těch šikovných autorů máme jak do mariáše, spočítáte je na prstech jedné ruky. Naštěstí jsme se před lety dali dohromady s výborným Markem Epsteinem. Vnímáme mnoho lidských věcí velmi blízce, čili mohu být empatickým překladatelem jeho literatury do filmové řeči.

A je skvělé, když se někomu čas od času povede vystřelit parádní film! Naposled Jirka Mádl a jeho Vlny. To klobouk dolů a tleskám každému kolegovi, kterému se to povede. Sám vím, kolik to dá práce. Ale že by se kdy český film vrátil tam, kde byla nová vlna v šedesátých letech, na to zapomeňme. Takový zázrak se už nikdy nebude opakovat. Zvykněme si na to, že ročně bude tak jeden dva dobré filmy, v záplavě zapomenutelné šedi.

Můžete popsat svůj tvůrčí proces? Jak probíhá práce od nápadu po finální podobu filmu?

To záleží, pokaždé je to jiné. Někdy mě nějaká blbina napadne, někdy mi ji někdo odvypráví, jindy je to třeba článek v novinách… Víte, co se mi stalo naposled? To takhle večer surfuju internetem a najednou na mě vyskočil rozhovor s panem kastelánem z bečovského zámku. A ten rozhovor měl titulek: “Kastelán střeží relikviář svatého Maura. Slušel by mu film od Stracha, říká”. A mě to tak potěšilo! A tak jsem si hned druhý den ráno na ministerstvu kultury sehnal číslo na pana kastelána, abych mu zavolal a poděkoval. Slovo dalo slovo, já se jel do Bečova podívat a hádejte, jak to dopadlo? Moji scenáristé z Labyrintu David Ziegelbauer a Petr Hudský už teď píší osmidílnou detektivní mystery o bečovském relikviáři!

A jak to probíhá dál? Až budeme mít kvalitní noty, nabídneme to producentům. A když i je to bude bavit, začneme hledat cesty, jak a kdy to zrealizovat. A nejdříve po dvou letech budu stát na place. Pak už je to poměrně jednoduché, pak už je to pouhé filmařské řemeslo. A úplný závěr? Přečtu si v recenzích, jaký jsem blbec a že už bych neměl nikdy točit. To je zábavné :-)))

Anděla Páně už jsme se v rozhovoru lehounce dotkli. Pojďme na něj mrknout pěkně zblízka. Co bylo tím impulsem, že natočíte právě takovouto pohádku? Jak vás to napadlo?

V České televizi mi dali přečíst literární scénář pohádky, sepsaný podle předlohy Boženy Němcové, „Jak Anděl Páně po světě chodil.” Původně to měla být pohádka jen televizní, určená k štědrovečernímu vysílání. Ale já jako člověk znalý křesťanské tradice v tom uviděl ten ohromný potenciál a začal měnit, přepisovat, upravovat. Zabydlovat svatými, vtipy a hláškami. Zkrátka tím laskavým nebeským humorem. A tak vznikl scénář pro natáčení s názvem Anděl Páně.

Už když jsme točili, tušili jsme, že to vydá na víc, než jen televizní film. Pamatuju si, jak jsme točili jednu scénu s Ivanem a Jirkou někde ve sněhu na Šumavě a Ivan najednou povídá: „Člověče, my možná točíme biják!“ No, měl pravdu. Střižna jasně vyjevila, že to kinové plátno unese. Jenže Česká televize tehdy řekla: „Dobře, my vám to dovolíme dát do kin, ale už nemáme peníze, takže si je někde sežeňte sami.“ Rozdíl mezi televizním a kinovým dokončením byl tehdy pět milionů korun. Nakonec se to povedlo, ale riskovali jsme neskutečně. V jednu chvíli jsem měl dlužní úpis a ručil svým vlastním bytem. Kdyby byl Anděl Páně propadák, dneska bych byl možná bezdomovec. To si nikdo neumí představit, s jakou silou a rizikem jsem ten film rval. Sám sobě se dnes divím, kde jsem k tomu našel odvahu.

To tedy máme Anděla Páně. Pohádku, bez které si mnoho z nás dnes už Vánoce opravdu neumí představit. Ale pak tu máme i ono těžké drama s názvem Klec. Jak se práce na pohádce liší od tak dramatického filmu?

To je jako kdybyste se zeptala fotbalistů, jak se liší hrát ligu a pohár. Je to pořád stejné, snažíte se to vybojovat, urvat k nejlepšímu výsledku a vyhrát. Teď se vysílá seriál Lovec, o kterém říkám, že to je pohádka pro dospělé. Tak zatímco v pohádce pro děti máte princeznu a vodníka, tady máte exorcistu a démony. V obou případech musí vyhrát dobro nad zlem, jinak to není dobrá pohádka. A liší se to nějak v té receptuře? No malinko ano. Dětem tam namícháte víc romantiky a humoru, těm velkým zase hororovou atmosféru a špetku nevysvětlitelného mystery.

Máte nějaký rituál nebo zvyk, kterým si udržujete kreativitu a nadhled? Nebo jinak možná. Nastínil jste, jaký nervák to byl co do procesu s Andělem Páně. Co vám tak zaručeně pomáhá, když už třeba někdy nemůžete?

Jestli se dá modlitba nazvat rituálem… Kolik Otčenášů a Zdrávasů já už si na place v duchu odříkal během natáčení, to bychom se nedopočítali! Vždycky, když se přestavuje záběr, nebo na mě zrovna nikdo nemluví a nic po mně nechce a já mám tu minutku v křesle u monitoru, vždycky tam nahoru nějakou modlitbu pošlu. Tím si zařídím přízeň shůry a zároveň sám sebe zbavím stresů a doplním energii, abych vždycky mohl. Prostě nejde, aby režisér nemohl. Ten musí vždycky, i když nemůže.

Kdykoliv s vámi poslouchám rozhovor, je slyšet a znát, že mluvit se nebojíte. Mám dojem, že pro vás neexistuje žádné tabu téma a to ty rozhovory dělá tím, čí bývají. Čím to, že umíte uchopit i nepříjemná témata?

Víte, já nikdy nepatřil do mainstreamu. Už ve škole mě mlátili, protože já byl slávista, zatímco všichni okolo sparťani. Já chodil ministrovat do kostela, zatímco většina běhala s pionýrským šátkem. To se tak člověk odmala naučí, že patří k nějaké menšině, musí se s tím sžít a umět obhájit sám sebe a svůj názor, nevstoupit do komfortní zóny přizpůsobení se, zůstat věrný sobě a své víře. Proto jsem i velký zastánce Židů a Izraele - je jich málo proti velké přesile. Kdo umí číst Písmo svaté, najde tam silné motivace a výzvy nestat se konformním v žádné době.

Vzpomínám si, jak náš velký papež Jan Pavel II. kdysi v osmdesátých letech na nějakém mládežnickém setkání pronesl úžasnou větu: „Nebojte se!” No to pro nás za železnou oponu do komunistické totality byla ohromná výzva, bylo to jako živá voda! Pak přišla revoluce a já věřil, že skončila doba, kdy by se kdokoli měl bát říkat své názory, máme přece svobodu. Máme občanskou společnost, jak vyzýval Václav Havel. Koho by tehdy napadlo, že se po desetiletích zjeví politická korektnost, kdy to či ono se zase říkat nesmí. Koho by napadlo, že občanská společnost se změní v zákopové bojiště plné nenávisti. A kvůli čemu? Kvůli odlišnosti názorů? A já mám zase pocit, že jsem v menšině, z níž cítím té pokrokové většině sdělovat, že to či tamto není úplně v pořádku.

A to skutečně sdělujete. Napadá mě proto otázka, zda by to člověk veřejně známý vlastně měl dělat. Snažit se prostřednictvím rozhovorů a sdělení naši společnost nějak obohacovat, kultivovat, když může? Jsou samozřejmě i lidé, kteří nechtějí dělat rozhovory. Proč?

Nedávat rozhovory je svobodné rozhodnutí každého. Nechce, tak ať je nedává. Jeho věc. Často ale cítím, že je nedávají, protože v té bublině konformity se snadněji žije. Museli by třeba čelit otázkám, které by odhalily jejich myšlení, ke které části rozdělené společnosti patří. A tak by jim polovina tleskala a ta druhá nenáviděla. Proč to dělat, když je výhodnější mlčet? Nejlépe přece je zase si jen myslet, nic neříkat ani v hospodě, protože nevíte, kdo si vás nahrává. Mluvit maximálně tak doma na chalupě mezi přáteli, když se nikdo nedívá. To je realita, kterou stále častěji vidím kolem sebe. A za tuto představu svobody jsem rozhodně klíčemi necinkal. Aby lidé byli vyhazováni z práce, že si myslí něco jiného? Stačí se podívat na americké univerzity, kolik lidí už bylo vyhnáno. A týká se to už i těch věhlasných. Podívejte na Rowlingovou, jak jí mažou z titulků jejího filmu. To není normální, takové metody nás mohou uvrhnout zase do nějaké nové totality. Myslím, že je povinností každého soudného člověka před tímto progresem varovat a vymezit se mu.

Na druhou stranu znám spoustu lidí - a většinou to jsou staří mužové, profesoři a osobnosti z nejrůznějších oborů - kteří už mnohdy nic veřejně komentovat nechtějí, protože mají skeptický dojem, že tuto novou vlnu nelze zastavit. Že pojmenovávat cokoli je už zbytečné. Možná ve své moudrosti mají pravdu. Ale já mám před očima spoustu středověkých kverulantů, kteří se nebáli kritizovat celou tehdejší církev a stáli sami proti všem. A dnes jsou z nich svatí, zatímco tehdejší bezejmenný jednotný dav historie zapomněla.

Bezejmenný jednotný dav inspirativní není. Vy sám ale ano. Kdo však inspiruje vás?

Mám v životě obrovské štěstí na lidi. Vždycky mi pošlou do cesty někoho, od koho se mám co naučit, kdo je mi ve správný čas tou nejlepší inspirací. Mám skvělé přátele, skvělé učitele, mnoho vpravdě hluboce duchovních lidí. Inspiruje mě, když potkám někoho vzdělaného, někoho talentovaného, někoho třeba manuálně zručného. Onehda nám na chalupě jeden řemeslník cosi opravoval a já mu úplně zálibně koukal pod ruce, jak mu to jde. Nebo tuhle jsem potkal Danu Drábovou, je to moc milá dáma, taková menší vzrůstem, a já si říkám, jak je možné, že se do té jedné hlavičky vejde celá jaderná fyzika? Fascinovaně koukám na lékaře, klavírní virtuosy… Obdivuju všechno, co sám neumím.

Čím jsem starší, tím více nahlížím rozměry poznání, kterým nikdy nebudu rozumět a které nebudu umět. Člověk si uvědomí, jak malý je, jak částečný. Nelze nevzpomenout na svatého Pavla, kdy píše Korinťanům: „Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné…” Ale vyprávějte tohle do světa, kde ego vládne všemu, kde je každý dokonalý a neomylný, tudíž lepší než ostatní, což dává právo kohokoli kárat a převychovávat. A kde každá nepěknost se dá zahladit filtrem na TikToku.

Ano, sociální sítě. To mi zrovna nahráváte. Jak vnímáte kritiku, ať už od odborné veřejnosti, nebo diváků? Taky kritiku na zmíněných sociálních sítích. Mnohdy přece vidíme, že diskuze bývají plné negace a kritiky. Jak k tomuto přistupujete? Můžete čtenářům klidně i drobně poradit, jak se vyrovnávat s kritikou obecně a jak třeba i ty sítě brát s rezervou.

Odbornou kritiku nikdy nekomentuji. Vždycky říkám, že když já si můžu natočit, co chci, oni mohou také ve svobodě o mé práci napsat, co chtějí. Takže jsme si kvit. Dnes už to bohužel častokrát nebývají recenze, jak jsme je znali dříve od těch Vladimírů Justů a Honzů Follů, kde byla zřejmá erudice. Dnes jsou to povětšinou takové dojmologie, a tím nemá smysl se hlouběji zabývat.

Sociální sítě jsou něco jiného. Dřív, když chtěl někdo někoho znectít, vzal křídu a na zeď kdesi na ulici napsal křídou: „Ten a ten je vůl!” No dobře, tak se mu možná v jeho zášti ulevilo. Každopádně to mělo jen omezený dosah a ta křída dřív nebo později opršela. Anebo šel a napsal anonym. Musel si koupit dopisní papír, známku a dojít to hodit do schránky. Za tu dobu ho ta zlost třeba přešla, takže nakonec ani žádný anonym neodeslal. Ale vyťukat to dnes na klávesnici a postnout na sítě, to je záležitost několika málo vteřin. A dopad to má nejen do jedné ulice, ale mezi tisíce lidí.

Spouštěčem pro takové jednání bylo, je a bude vždycky to stejné: zahořklost, zášť a nenávist. To bude v některých lidech vždy a nezměníte to. Samozřejmě, že i na mě sem tam vyskočí na sítích nějaká sprostá urážka, často anonymního účtu. Vidíte, zase ti stejní anonymové, kteří dříve anonymně udávali gestapu a pak StB. No tak co s nimi? Já to řeším tak, že se za ně vždycky pomodlím a poprosím Pánaboha, aby jim dopřál v životě taky trošku radosti. Vždyť oni chudáci musí být hrozně nešťastní. Každopádně radím nereagovat, nic nevracet, nikomu zlým neoplácet. To vždy vede jen k další eskalaci zla.

Filmy často odrážejí dobu, ve které vznikají. Koneckonců se nám to prolíná celým rozhovorem. Co si tak myslíte o roli filmu jako o společenském komentáři?

Doba se strašně zrychlila. Dneska už nemůže být film nějakým komentátorem doby tak, jako třeba v šedesátých letech. Než ten film napíšeme, než ho natočíme, sestřiháme a dokončíme, uplynou v nejkratším čase tři roky. A to už dávno zrychlená společnost žije novým tématem a vaše filmové téma, tři roky staré, už není sexy. Jistě, nějaký film se může potkat s dobou, ale do jisté míry náhodně. Kdybych si v roce 2015 vymyslel sci-fi o pandemii a premiéroval ho začátkem roku 2020, asi bych byl za hvězdu. Ale jak mám vědět, co se odehraje za pět let?

A teď trochu tenký led. Myslíte, že by měl mít film „výchovnou“ funkci?

Ať se vychovávají děti, ale abych měl jako tvůrce ambici “vychovávat” dospělého člověka, to by mě hanba fackovala. Tím bych jim v podstatě říkal, že si jich nevážím, že je považuji za nevychované. A teď přicházím já, ten lepší, mistr světa amoleta, abych vás všechny vychoval? No fuj!

Myslím, že těch různých ideologických převýchov jsme si v dvacátém století zažili až až! Tím ale neříkám, že nelze filmem vnuknout myšlenku, pootevřít nějakou čakru, aby si o tom či onom divák pak přemýšlel sám. Dám to na příkladu Anděla Páně. Jistě, šlo by to asi natočit tak, že by to připomínalo katolický katechismus vtloukaný baseballkou lidem do hlavy. Jak by to dopadlo? Vypískali by mě. Nechtějí být vychovávaní, nechtějí, aby jim kdokoli cpal svou ideologii. Ale když na ně netlačíte, zabalíte téma do humoru, laskavosti a nadsázky, to je jiný příběh. Všimněte si, jak už i v Americe jim nikdo nekouká na ty woke agendy, kdy černošky hrají anglické královny nebo kde se donekonečna zachraňuje planeta. Nesmíte z diváků dělat blbce.

Už jsme na to párkrát narazili. Co vás v souvislosti s naší společnosti znepokojuje, mrzí, bolí, trápí? A plánujete to třeba i zpracovat?

Těch věcí je, ale abych se jimi trápil ještě filmem? Ne. Naopak film mi dává tu krásnou možnost utéct před zdejším světem do světa hezčího, protože lidštějšího. Ale víte co? Já se pomalu stávám zase optimistou. Myslím, že ten peak nesmyslných kulturních válek už je za námi, že se kyvadlo zase vrací zpět a že se život zase vrací do normálu. V poslední době potkávám spoustu lidí, kteří se ještě před lety nadšeně vrhali do progresivistických ohňů, aby mi teď sami říkali, že spoustu z těch krásných idejí nahlédli jako mrtvé cesty. Nic proti budování lepšího světa, to asi chceme všichni, jen se na to musí s moudrostí a nikoli s revolučními vášněmi.

Jak se díváte na roli víry a spirituality v dnešním světě? Má podle vás umění moc přiblížit takováto témata lidem?

Jako věřící člověk vím, že víra člověku přináší ještě další rozměry bytí, myšlení, že rozšiřuje srdce i duši. Představme si ji jako žebřík, po kterém se snažíte vylézt blíž k nebi, blíž k Bohu. Každou tou šprušlí, o kterou jste výš, získáváte větší nadhled na ten pozemský mumraj, dokážete ho nahlédnout z jiné perspektivy, což ze země lze jen těžko. Anebo to znamená nezůstat v Platónově jeskyni sedět, ale vstát, abyste pochopili smysl všech těch stínů. Takže já osobně ve víře stále vidím ten prohlubující prvek. Život je bohatší. Samozřejmě ji nikomu nenutím, jen bych každému přál, aby byl také tak bohatý. A má li umění takovou moc? Jistěže má a předchozí staletí budiž toho důkazem. Jen lidé dnešní doby ztrácejí schopnost číst v obrazech, v metaforách, a tak mnohá zakódovaná tajemství už v nich neobjeví.

Kdybyste měl možnost natočit jakýkoli příběh bez ohledu na rozpočet nebo omezení, co by to bylo?

Mám před sebou dva krásné scénáře - Smrt svatého Vojtěcha od Vladimíra Körnera a Svatého Václava z pera Evy Kantůrkové. Čekám už mnoho let, až bude Česká televize v lepší kondici, abychom to mohli spustit. Ale já už se do bláznivých snů o neomezených rozpočtech nepouštím. Byla by to jen ztráta času. Žijeme v realitě, jaké žijeme, a naivní sny jsem odložil již v mladém věku. Místo toho děkuju, že vůbec mám možnost točit to, co točím. Ty filmy jsou možná malé a skromné, ale svým způsobem velké. A třeba mi osud nadělí ještě pár pěkných scénářů, než se odstěhuju na penzi na chalupu.

Kdybyste potkal své o 20 mladší já, co zásadního byste mu řekl?

Hlavně, chlapče, nepracuj!

Udělejme za povídáním žánrovou tečku. Kdyby o vás někdo točil film, jaký žánr by to byl?

Kladu si spíš jinou otázku: kdo by mě hrál? Ivan Trojan? Nebo Bohdalka?

Barbora Klímová