Strach je prastará emoce, kterou v sobě máme všichni. Takový strach by měl být kontrolkou, která se rozsvítí vždy, když jde do tuhého. Měl by být tedy dobrým sluhou, ale rozhodně ne špatným pánem. Pokud se totiž necháme strachem svazovat, navíc dlouhodobě, zaděláváme si na problém, které nám rozhodně na klidu nepřidají. Naopak. Do stresového a neprospěšného fondu nám naloží ještě vice. A přesně tohle nechceme. Nad aktuálním tématem strachu, které v době chaosu, hluku a zmatku rezonuje více než kdy dřív, jsme se tak společně zamýšlely s Lucií Vondrákovou.

„Naše podvědomí ovlivňuje až 95 %, někdy se uvádí dokonce 99 % všech rozhodnutí, myšlenek i emocí, které v životě zažíváme. My vědomě řídíme pouze 5% - 1%. Jednoduše řečeno, my se pouhými pár procenty snažíme šéfovat náš život, emoce, chování. Denně míváme 6000 - 60 000 tis myšlenek, z nich je 80% až 95% automatických - nevědomých, často negativních a nebo opakujících se. Tak už je vám jasné, proč si někdy připadáme jako v začarovaném kruhu!?“ hloubá na úvod facilitátorka metody PSYCH-K®.

„Už od prenatálního vývoje se do našeho podvědomí ukládá vše, co jsme prožili – je to databanka zážitků. Naše podvědomí je schopno zpracovat až desítky milionů bitů za sekundu. Některé situace byly natolik silné, že se zapsaly jako klíčové a vytvořily tzv. vzorce chování.

Právě podle těchto vzorců pak podvědomí hodnotí nové životní zkušenosti – jestli jsou pro nás stresující, vyvolávají strach, nebo nás podporují. I proto podvědomí ovlivňuje až 95 %, někdy dokonce 99 % všech rozhodnutí, myšlenek i emocí, které v životě zažíváme. Mluvíme o limitujících vzorcích chování,“ dodává na konto co nejširšího kontextu Lucie, která je průvodkyně vnitřní moudrostí.

Všeho moc škodí

„Znát, vědět a orientovat se je fajn. Když víme, můžeme se v různých problematikách a na rozcestích rozhodovat podstatně lépe. Do jisté míry s tím souhlasí i Lucie Vondráková, ale…

„Mít informace je skvělé – díky nim se můžeme lépe rozhodovat, ano. Jenže jak se říká: Všeho moc škodí.

Když se na to podíváme z druhého úhlu pohledu, můžeme to vnímat i jako stres. Ze všech stran se na nás valí obrovské množství informací, často protichůdných, a všechny se tváří jako „stoprocentní pravda“. V tom množství se začneme ztrácet. Neumíme si vybrat tu ,,správnou pravdu“. Strach se v tomto případě = stres z toho, že si vybereme špatně. Navíc, lidé nemají rádi změny. Nové věci vnímáme jako nebezpečné a staré jako bezpečí. I proto se někdy bojíme nových informací – mohly by nás donutit něco změnit a jít do neznáma - do nebezpečí,“ rozvádí skutečnost dále.

Otázkou tedy je, jestli se v krunýři stresu občas netísníme dobrovolně. Jdeme-li strachům naproti, důsledky na nás padnou jako těžká deka. I toto nakonec částečně potvrzuje i průvodkyně strachy, která pomáhá ženám, aby byly v souladu se sebou samými: „Tak trochu ano i ne. Vědomě si strach nevybereme, alespoň ne ten na první pohled jasný. Tedy pokud nejsme příznivci adrenalinových sportů nebo hororů. Ten pohlcující, ničivý strach často přichází ve chvíli, kdy se vědomě rozhodneme vstoupit do nějaké životní situace, i když už předem tušíme, že překračujeme své hranice a limity.“

„Třeba když přijmeme práci jen kvůli uznání. Nebo když potlačíme své potřeby, jen abychom zapadli. A právě to nás dostává pod tlak. Tělo to vnímá jako hrozbu a dřív nebo později nás to doběhne. Ocitáme se ve velkém stresu, ve strachu, že nebudeme dost dobří, že na to nemáme. Že nás lidé nebudou mít rádi takové, jakými opravdu jsme. A to je obrovský tlak. Obrovský stres. Strach,“ konkretizuje.

„Zároveň bychom se bez pravidelného překonávání strachu stali uzavřenými ve svých životech. Často jen díky překonanému strachu objevíme něco úžasného. Chce to opravdu dobře vědět, z jakého důvodu jdeme do jaké životní výzvy,“ rámuje nakonec zamyšlení.

Strachy jako zrcadlo

„Strachy většinou ukazují na naše bolesti z dětství. Na něco, co v sobě potřebujeme ještě uzdravit. Na něco, co nás kdysi hluboce ranilo. Naše strachy je dobré vnímat kvůli tomu, abychom s nimi mohli následně pracovat. Proto, aby se nám žilo lépe, svobodněji i ve zdraví,“ startuje téma toho, co nám strachy zrcadlí průvodkyně Lucie.

Abychom však byli schopni rozplést, co nám strach zrcadlí, měli bychom být schopni jej také rozpoznat. I v tomto směru má Lucie jasno: „Prvním ukazatelem toho, že prožíváme strach nebo jsme ve stresu, může být třeba to, že se nám špatně dýchá. Dýcháme mělce, hrbíme se, máme zatnuté zuby, svraštělé čelo a v hlavě neustále přemíláme jednu situaci dokola. Můžeme mít pocit, že jsme uvěznění v kruhu myšlenek, jako bychom jeli na kruháči a neviděli výjezd. Když zjistíme, že se nám něco takového děje, víme, že se jedná o strach, že je něco špatně. Toto není normální stav. Tohle je něco, co nás ničí.“

Když strach rozpoznáme, teprve až pak můžeme začít mapovat, co nám chce říct. Autorka projektu SebeVědomá značka, mapě vtiskává jasné kontury: „Strach nám často ukazuje, kde leží naše hranice – hranice známého, pohodlného světa. Za nimi je neznámo. A právě tam se často skrývá to, co jsme ještě v sobě neobjevili. Z mé praxe mohu říct, že mezi nejčastější strachy, se kterými za mnou lidé přicházejí, patří: strach z toho, že nejsou dost dobří, že si nevěří, strach z minulosti a nebo blízké budoucnosti. Často zpracováváme lásku k sobě a nastavováními vlastních hranic.“

Strachy dnešní doby

Stejně tak, jako se vyvíjí doba, vyvíjí se i člověk. Logicky tak dnešní lidé prožívají obavy zcela jiné povahy, než tomu bylo za dob dřívějších. Lucie Vondráková, průvodkyně lidskými limity, se nejprve zaměřuje na strachy dob minulých a názorně ukazuje, jak se v čase proměnily.

„První strach který jsme jako lidstvo zažívali a vlastně stále zažíváme, je strach o život - ze smrti. Dříve byl náš hlavní strach, že nás uloví nějaké zvíře. Dnes máme strach ze složenek, faktur a je tu velký tlak na výkon. S tímhle tlakem se potkáváme denně – v práci, v rodině, ve vztazích. Bereme na sebe příliš velké závazky – práci, bydlení, drahé dovolené, jen abychom dokázali svou hodnotu. Máme strach, že nebudeme dost dobří. Tělo ale dlouhodobý strach neunese. Dlouhodobý strach v nás vyvolává stres. Takže můžeme říci, že strach = stres. Většina lidí žije převážnou část svého života v permanentním stresu a to je mazec. Proto je nyní tolik civilizačních nemocí.“

„Tato doba je hodně zaměřená na výkon a je velmi konzumní. Už od dětství jsme vychováváni k výkonu. Už od malinka školka, škola - ‚‚Kdo tam bude první, ten dostane lízátko! Podívejte na něj(ni), jak to hezky namaloval(a)“ atd…Takže chceme stále vyhrávat, aby jsme byli dost dobří. Vede nás to k tomu, že jsme perfekcionisti. Potřebujeme mít všechno dokonalé, a když to tak není, tak se za to ve svých myšlenkách trestáme. A ejhle, najednou jsme chyceni ve vlastní smyčce strachů, které nás nutí dělat víc, být víc, jít za vlastní hranice!“ doplňuje na adresu doby.

Jak strachům nepodléhat?

Třást se celý život strachy by rozhodně nikdo z nás nechtěl. Aby tomu tak nebylo, budeme však muset i my sami přiložit ruku k dílu. To posvěcuje i průvodkyně transformačními změnami a nasvěcuje konkrétní kroky, které může udělat každý z nás.

„Základem je začít víc vnímat své tělo. To, jak se cítíme. Když zjistíme, že jsme ve stresu (tlak na hrudi, dech, stažení…), tak tím nejjednodušším, co můžeme udělat, je:

• Vědomě povolit veškeré napětí v těle – spustit ramena níž, povolit čelisti, stažené čelo…
• Začít vědomě a zhluboka dýchat a vydechovat. Toto zopakovat aspoň třikrát…
• Když povolí to největší napětí, říct si, co chci místo tohoto stavu, který teď prožívám. Např. klid, uvolnění, bezpečí…

„Jsou to naprosto jednoduché tři kroky, které můžeme udělat kdykoliv! Za volantem, na schůzce s šéfem, při hádce s dětmi, mužem… Zkrátka kdykoliv, kdy zjistíme, že jsme ve stresu. Jakmile se sebou začneme takto pracovat – vnímat své tělo – začneme si dřív a dřív uvědomovat, kdy se dostáváme do stresu, kdy máme strach. Když zjistíme, že máme strach, je to pro nás varovný signál: Takhle ne. Tohle nedělej. To je moc… Bavíme se teď o strachu, který není našemu tělu prospěšný.“

Strach jako kontrolka

Tak jako vše má svůj rub i líc, ani strach není výjimkou. Jako tedy máme strach neprospěšný, pochopitelně v našem fondu figuruje i strach prospěšný. Pro náš kvalitní život tak rozhodně není na škodu nějaký ten malý strášek mít, trochu si ho hýčkat, pracovat s ním a na základě něj se třeba lépe rozhodovat.

„Strach je pro nás vlastně krásnou kontrolkou – ukazuje, jestli jdeme proti sobě, nebo v souladu se sebou. Já si vždycky před nějakým rozhodnutím, nebo když zjistím, že se necítím dobře, položím jednoduchou otázku: „Dělám to ze strachu, nebo z lásky?“ A odpověď je najednou jasná. Já osobně bych si neponechávala žádný strach, který mě paralyzuje, který mě ochromuje a dostává do stresu. Strach by nám měl sloužit hlavně k tomu, aby nás chránil před skutečným nebezpečím, kde nám jde o život – ne aby nám bral radost ze života!“ potvrzuje Lucie Vondráková.

Na vysavače pozor

Práce se sebou je jedna věc. V životě lidském ale můžeme přicházet do kontaktu i s někým, kdo nás na základě svých vlastních strachů pekelně vysává. Určitě to sami znáte. Byť jste se takovému jedinci snažili pomoci mnohokrát, nepochodili jste. Ve vás pak zůstává neutěšení, možná pocit selhání a energie je na nule. I nad touto situací jsme se s Lucií zamyslely.

„To je velmi záludné. Nemůžeme pomáhat nikomu, kdo sám nechce. Kdo ještě není připravený. A hlavně – kdo o naši pomoc vůbec nestojí. Takový člověk často ani nic měnit nechce. Po čem opravdu většinou touží, je pozornost druhých lidí. Někdy zůstává ve strachu proto, že mu to něco přináší – má z toho tzv. druhotný užitek. Ano, vím, zní to ode mě možná krutě. Ale pojďme si to raději vysvětlit na konkrétním příkladu z praxe,“ navrhuje průvodkyně ženskými kruhy, retreaty a kakaovou medicínou.

„Pracovala jsem s paní, která měla vyšší pozici v korporátu. Cílevědomá, pracovitá… a přesto se jí opakovaně nedařilo dosáhnout povýšení. Ať dělala, co dělala. Při jednom našem sezení jsme se dostaly právě k tématu druhotného užitku. Zeptala jsem se jí: „Co by se stalo, kdybyste to povýšení opravdu získala?“ A v tu chvíli přišla velká pravda. Najednou si uvědomila, že by byla víc vidět a slyšet – a to v ní vyvolávalo obrovský strach. Její podvědomí ji chránilo. Žádné povýšení = žádný strach z viditelnosti a tlaku.

Pravda byla venku. A teď už jen stačilo zpracovat tenhle strach, přeprogramovat přesvědčení v podvědomí na to, jak to chce mít, a povýšení mohlo přijít. A přišlo.“ konkretizuje a doplňuje.

Kdy už jsme za hranou?

Určitě jste se už někdy sami sebe zeptali, zda váš stav již není za hranou. Zda strachu nepodléháte a nebojíte se více, než by bylo záhodno. Na ukazatele tak hledáček namířila i naše průvodkyně.

„Poznáme to celkem jasně. Když strach nemíváme jen občas, začne nás pohlcovat a ovlivňovat náš život k horšímu. Když kvůli němu nemůžeme spát, bojíme se rozhodovat, přestáváme si věřit, máme pocit, že nejsme dost dobrý – a že to nikdy nebude jinak. Když potlačujeme své potřeby, své pocity, snažíme se zavděčit všem a necháváme se posledním místě. Když si připadáme jak v bludném kruhu a nevíme kudy kam… To je ten moment, kdy je fajn si říct: „Hele, takhle už ne.“ Je dobré se naučit vnímat první signály svého těla a hned jednat, aby nás to nepřerostlo.“

Jste-li však fanoušky konkrétních tipů, i ty pro vás máme. „Zastav se. Nadechni se. Vnímej své tělo. A pokud si nevíš rady, polož si otázku ,,Dělám to teď ze strachu, nebo z lásky?“ Dále bych doporučila: Pokud se nám nějaké situace – strachy, stresy – v životě opakují nebo nám nedovolují žít v radosti, pak je na čase s tím něco udělat. Najít si průvodce (třeba mě), kterému důvěřujete, a vydat se vstříc životu, po kterém doopravdy toužíte.“ uzavírá vlídnou výzvou Lucie Vondráková.

Barbora Klímová