S Martinem Chodúrem jsme probrali jeho vítězství v pěvecké soutěži SuperStar v roce 2009. Zajímala nás také jeho spolupráce se zpěvačkou Hankou Zagorovou, pro kterou napsal píseň „On se vrátí“. Martin nám navíc prozradil, že spolupracuje i s Martinem Králem, se kterým společně složil píseň „Dobré časy“, a také spolupracuje s Bárou Šporclovou-Kodetovou. Dotkli jsme se také jeho osobního života, včetně jeho manželky Ivony Selníkové a jejich syna Martina. Pojďme se ponořit do jeho příběhu

V roce 2009 jste zvítězil v soutěži Česko Slovenská SuperStar a získal diváckou cenu TýTý Objev roku. Co Vás vedlo k přihlášení do této soutěže a jak vzpomínáte na SuperStar?

Celý život se zabývám hudbou. Už ve třech letech jsem se začal hudebně vzdělávat v ostravské Múzické škole umění. Někdy když mi bylo asi 9 let jsem zatoužil založit vlastní hudební skupinu. Přes různé formace dětských kapel jsem se dostal do poloprofesionální kapely Robson na post zpěváka. Můj vztah ke kapele dospěl do stavu určité krize kolem roku 2009, což byl také rok, kdy jsem ukončil studium na konzervatoři v oboru hra na klarinet. Cítil jsem, že nastala doba, kdy se musím rozhodnout, jakým směrem se dále vydat. Superstar mi přišla jako dobrá zkušenost, zkusit si splnit sen zpívat populární hudbu a zároveň změnit hudební směřování, nebo alespoň zkusit jiné hudební směry než ty, kterým jsem se věnoval v kapele Robson, nebo na konzervatoři. Nejvíce mě lákala právě multižánrovost soutěže. Z tohoto úhlu pohledu pohlížím na Superstar s vděčností a radostí. Hudebně mě soutěž velice bavila a poskytla mi úžasné příležitosti a krásná hudební setkání.

Kdo Vás přivedl k hudbě a na jaké hudební nástroje hrajete?

Snad osud, nebo prozřetelnost? Kdybychom tak mohli dekódovat naši minulost a nalézt ten jeden moment, nebo tu jednu osobu, která na nás měla takový vliv. U mě je to zřejmě směs nejrůznějších vlivů a rozhodnutí (pokud vyloučíme onu prozřetelnost). Velký vliv na mě samozřejmě měly rodiče. Z jedné strany táta, který doma často (a to myslím opravdu často, doslova každý den) poslouchal nejrůznější hudební nahrávky. Z druhé strany máma, se kterou jsem si často zpíval její oblíbené písničky. Náhoda tomu chtěla, že se zrovna v době mého dětství otevřela velice blízko místa, kde jsme bydleli Múzická škola, která byla velice vstřícná a přijala tříletého kluka, který toužil po nových a nových písničkách a hudebních dovednostech. Další moment musí být má účast na dětských táborech, kde mě uchvátila kytara. Po jednom z těchto táborů jsem se pevně rozhodl, že se na kytaru naučím hrát. Od tohoto byl už jen malý krok k tomu, založit si první kapelu, po vzoru těch kapel, které jsem slýchával doma od táty. Postupně jsem se naučil hrát na flétnu, klarinet (který jsem vystudoval na Janáčkově konzervatoři Ostrava), akordeon, kytaru a baskytaru, klavír a později též saxofon a příčnou flétnu. Zajímavé je, že ač mám bratra, který vyrůstal samozřejmě ve stejném prostředí, hudbě se vůbec nevěnuje. Takže jak je to s tou prozřetelností?

Která písnička je vaše srdcová? Na kterou skladbu jste nejvíce pyšný?

Hodně se to mění. Obecně jsem k sobě dost kritický. Momentálně rád zpívám „Dobré časy“, což je píseň, kterou jsem napsal s Martinem Králem, šikovným slovenským autorem. Pořád mám také rád svou píseň „Poslední ples“, která ve mně vždycky evokuje vzájemně si odporující pocity, když mám vystoupit na nějakém plese, nebo podobné společenské akci. Jsem taky celkem pyšný na písničku „On se vrátí“, kterou jsem napsal pro Hanku Zagorovu. Nicméně je to zejména díky její skvělé interpretaci!

S partnerkou Ivonou Selníkovou máte syna Martina, vedete ho také k hudbě?

Podobně jako já i on je nějakým tajemným způsobem přitahován hudbou. Jednoznačně ho podporujeme. Je krásné komunikovat beze slov – v tom je hudba skutečně až magická. Snažím se mu ukazovat nejrůznější žánry a zejména ho naučit neopovrhovat žádným z nich. Posloucháme jak operu, tak techno. Hip hop, rock, country, pop… Cokoliv vás napadne. Potom se vždycky o dané hudbě bavíme a já se snažím vysvětlit, proč tuto hudbu někdo poslouchá, co je na ní dobrého a čeho si má při jejím poslechu všímat. Martínek hraje na zobcovou flétnu a jde mu to moc dobře. Nedávno dokonce vyhrál školní soutěž talentů v místě, kde bydlíme. Jsem přesvědčený, že aby se někdo stal dobrým hudebníkem, musí mít naposloucháno spoustu nahrávek. Člověk musí hudbu milovat, a aby ji miloval, tak ji musí nejdříve poznat.

Mezi partnerkou a vámi je větší věkový rozdíl. Jaké jsou přednosti a slabiny takového partnerského vztahu?

Řekl bych, že pro každý pár je to jiné. Vztahy mužů a žen jsou v každé kultuře hluboce zakořeněné, a tedy jakákoliv odchylka je pro mnohé zarážející. Nicméně je známo, že se situace v poslední době dost mění. V souvislosti s tělesnou konstitucí, např. když je jeden partner obézní a druhý ne, se dá hovořit o body-shamingu, v situaci kdy je jeden partner starší se dá hovořit a ageismu. V tom smyslu, že na základě věku se pár odchyluje od „zdravého“, nebo „normálního“ stavu a má se tedy nějak obhajovat. Poukazovat na výhody, nebo nevýhody takového vztahu, jako by se jednalo o alternativu „normálního“ vztahu. Jsem však přesvědčen, že definování takového „normálního“ stavu je nejen nemožné, ale taky nebezpečné a nedemokratické. Nemůžu srovnávat náš vztah se vztahem druhých lidí, protože jednoduše neznám, jak žijí. Představu „normálního“ vztahu nemám, takže taky nemůžu poměřovat vůči takovémuto ideálu. Mohl bych hovořit pouze popisně o tom, jak žijeme my, jak se máme rádi my, jakého máme skvělého syna, ale rozhodně ne o celé imaginární množině podobně „nenormálních“ párů. Názor si musí udělat každý sám. Nejlépe nejprve takto reflektovat svůj vlastní vztah a poté podle něj poměřovat vztahy jiných lidí.

Skládáte písně pro známé zpěváky a zpěvačky, například jste složil pro Hanku Zagorovou píseň „On se vrátí“. Jaká byla spolupráce s Hankou? S kým byste chtěl dále spolupracovat?

V poslední době jsem spolupracoval se skvělým skladatelem Martinem Králem na písni „Dobré časy“, která se krásně na Slovensku ujala v rádiovém vysílání. Zajímavé je, že v Čechách ne, což mě upřímně poněkud zaráží. Jako autor jsem napsal naposledy nový šanson pro Báru Šporclovou-Kodetovou, která ve svém programu zpívá i šansony, které jsem napsal ještě pro Hanu Zagorovou. Spolupráce s Hankou byla skvělá, zejména proto, že přesně věděla, co chce. Také krásně projevovala nadšení, což potěší jistě každého skladatele. Nejvíce by mě nyní lákala spolupráce na nějakém filmovém projektu. Baví mě také aranžovat, což jsem si vyzkoušel nejen s Janáčkovou filharmonií Ostrava, ale také nedávno s Ústřední hudbou armády ČR, pro kterou jsem zaranžoval svou píseň „Božská Ema“. Lákala by mě zkušenost s čistě instrumentální tvorbou.

Co Vás inspiruje při skládání? Kde vznikla vaše nejoblíbenější písnička?

V prvé řadě mě inspiruje jiná hudba, nebo literatura. To co čtu, co poslouchám. Nejkrásnější pocit je ten, když něco doposlouchám, dočtu a cítím nutkání, neuvěřitelnou potřebu něco také napsat. Také mě inspirují mé myšlenky i pocity, které mám ve vztahu k událostem každodenního života i k druhým lidem. Z druhé strany se taky do určité míry umím přimět pracovat a skládat hudbu, či něco psát i bez okamžité inspirace. Výsledek je poté možná o něco více intelektuální, promyšlenější. Spontánní tvorba je poté více o pocitech, méně racionální. Většinu písní jsem napsal doma, ať jsem bydlel kdekoliv. Možná, že prvotní nápad občas vznikne jinde, ale pro mě je důležité následné rozpracování, které často původní myšlenku zcela změní. To probíhá téměř výlučně doma.

Chystáte další album? Co plánujete v budoucnu?

Ano, mám několik dalších projektů v hlavě a přemýšlím, který první zrealizovat. Průběžně pracuji na vlastním „šansonovějším“ albu, ale lákají mě také zcela jiné hudební styly. Zejména elektronická hudba. Zjišťuji ale, že lidé jsou žel často v hudbě příliš konzervativní. Paradoxně jsou to právě mladí lidé, kteří jsou v hudbě nejkonzervativnější. Jelikož mám osobně rád hudbu velice různorodou, láká mě také vydávat se různými směry. Problém je najít posluchače, kteří by to takto positivně také vnímali. V hudbě dávám prostor svému instinktu a následuji své srdce, abych se s vlastní hudbou ztotožňoval v prvé řadě sám. Je to pro mě hlavně forma sebevyjádření.

Chtěl byste si někdy zahrát v divadle či filmu?

Jak jsem již psal výše, spíše by mě zajímala spolupráce, kde bych byl v roli skladatele. Herectví mě příliš neláká. Samozřejmě by ale záleželo na roli, která by mi byla případně nabídnuta. Herectví kategoricky neodmítám, ale pokládám ho za samostatnou disciplínu, která vyžaduje opravdové, mnohaleté úsilí. Podobně jako hudba. Žádný zpěvák není automaticky herec, a naopak žádný herec není automaticky také zpěvák.

Máte nějakou veselou historku z koncertů?

Většina takových příhod je interních pro kapelu, a tak jiní lidé pointu moc nechápou. Líbí se mi ale historka o jednom klavíristovi, který hrál improvizovanou sólovou kadenci v klavírním koncertu a zapomněl jaký hraje koncert, tak nevěděl, jak skončit. Občas, když se člověk nechá hudbou příliš unést, tak takovéto věci hrozí. Mě obvykle vypadávají texty. Nejvíce paradoxně ty vlastní!

Eliška Marešová