Irena Piloušková autorka knihy BUĎ HODNÁ se narodila v roce 1993 v Karlových Varech, kde také vystudovala První české gymnázium. S maminkou bydlela velkou část dětství a dospívání v Sokolově. Vystudovala Univerzitu Karlovu. Na bakalářské úrovni se věnovala sociologicko-ekonomickým studiím a magisterský titul získala ze sociologie, přičemž se v rámci oboru soustředila na sociální deviace a kriminologii. Všechny tři její knihy jsou inspirovány těžkými tématy – mentální anorexií, kyberšikanou a nyní psychickým domácím násilím. Aktuálně žije v pražských Řepích a živí se jako redaktorka, scénáristka a dramaturgyně.

Co Vás inspirovalo k napsání knihy s tak závažným tématem jako je psychické domácí násilí?

Tahle otázka je pro mě náročnější, než by se mohlo zdát. Knihu jsem psala jako někdo, kdo vystudoval sociologii a při studiu se zaměřoval na kriminologii a sociální patologie. Tolik k té oficiální rovině. Ale taky jsem ji psala jako člověk, který vždycky kolem sebe vnímal mnoho nuancí a měl potřebu je nějak zpracovat. Kniha vychází i z jistých mých osobních zkušeností.

Takže je to takový mix pro ty, kdo si rádi přečtou „něco ze života“, ale zároveň touží po tom, aby kniha měla přesah – oporu v realitě.

Můžete nám blíže přiblížit téma psychického domácího násilí?

Psychické domácí násilí může bolet kolikrát i víc než to fyzické. Mluvíme tady o dlouhodobém „ničení“ jedné strany. O ponižování, manipulaci, gaslightingu, kontrole, izolaci… Je to hodně ošklivé, protože se vám to zaryje pod kůži.

Tím se nijak nesnažím shodit závažnost fyzického týrání. Jde o to, že psychické násilí nemá na první pohled viditelné následky, a tedy nezanechává ani zřejmé důkazy. Přitom psychické domácí násilí je taky násilí. Tečka. A též můžeme pozorovat jistý cyklus, nebo spíš spirály, protože celý ten proces se nezřídka zkracuje a zkracuje. Možná to znáte z filmů – jeden z páru ublíží druhému, ale pak donese kytku. Omlouvá se, vymyslí i pěkný výlet, pláče a přísahá, že už se to nestane. Možná opravdu přijde i pár pěkných chvil. Ale pak začne opět bublat napětí. Až to bouchne. A tak pořád dokola.

Samozřejmě ne každý nešťastný vztah je domácím násilím. Pro rozeznání se ptejte, jestli je tam rovnováha. Domácí násilí se vyznačuje tím, že jedna strana je agresorem, druhá obětí. A nestřídají se. Děje se to všem bez ohledu na věk či pohlaví. Ale je pravda, že nejčastěji ženám ze stran jejich partnerů.

Kdy jste se poprvé setkala s tématem psychického domácího násilí, máte s ním osobní zkušenost?

Já jsem od střední školy cítila zájem učit se víc o nefunkčnosti vztahů, proto jsem to i šla dál studovat. A s vysokou školou jsem začala mnoho věcí více chápat. To ovšem neznamená, že mě tyto znalosti vždycky dokázaly ochránit.

Byla bych ráda, kdyby se rozptýlil mýtus, že oběti jsou slabé, nedej bože hloupé a neschopné. Často jsou to velmi inteligentní lidé, nezřídka schopní zaznamenat velký úspěch. Ale doma máte mít bezpečné prostředí. Pokud se doma necítíte dobře, kde si vaše hlava odpočine? Jistěže se pak může stát, že začnete působit jinak, než kým v duši jste. Uvědomme si, jak se chováme, když jsme někdy dočasně nervózní, unavení, něco nám hrozí... Vyčerpané děti pláčou, vztekají se, a to i přesto, že jsou to jindy třeba úplná zlatíčka. Psychicky ničený dospělý se taky může chovat různě.

Naopak pachatelé domácího násilí často umějí být pro okolí zcela nenápadní, nezřídka působí jako úžasní lidé. Jistě, můžeme najít příklad vzteklouna, který je jasný na první dobrou, protože řve po baráku, svou ženu ponižuje i veřejně a nedá se s ním vyjít. Ale nemusí to tak být. Domácím agresorem může být i ten, kdo vám včera moc pomohl v práci, uvařil vám kafe, když se mu zdálo, že toho máte moc a během toho, co vás vezl domů, si posteskl, že jeho partnerka je poslední dobou labilní, ale on se jí snaží pomoci, jak jen může. To oběti na pověsti taky nepřidává a její past se stává čím dál pevnější.

Jaký význam má pro vás titul knihy "BUĎ HODNÁ" a jak souvisí s hlavním tématem románu?

Pro mě je to věta, kterou nechci slyšet. Ne snad proto, že nechci být hodný člověk. Ale možná cítíte, jak povýšeně může takový pokyn znít. Je to o disciplíně, která mi evokuje spíše výcvik psa. Psa, který samozřejmě má poslouchat svého pána. Představte si to slýchat několikrát denně, vidět to dokola a dokola v esemeskách a i když se snažíte, jak jen můžete, přijde to znovu. Jak vám je?

Vaše kniha zahrnuje prvky thrilleru a sleduje čtyři generace postav. Proč jste zvolila tuto strukturu?

Děkuji za tuhle otázku. Jsou tam dva moc důležité zdroje tohoto rozhodnutí. Zaprvé je to mezigenerační přenos. Dítě vidí, co se děje u něj doma s rodiči. Ale nejen to. Taky může být přímou obětí nějaké toxicity. Ani například vztah matka a dcera nemusí být úplně zdravý. Přitom je to právě rodina, od které se často učíme o vzorcích chování a pak tyto vzorce vědomě či nevědomě můžeme opakovat.

Zadruhé je to psychologický vývoj. Moje hlavní hrdinka není v době, kdy je již babičkou, zrovna nejpříjemnější osoba. A bylo by snadné si říct, že je to prostě protivná bába, a nechat to plavat. Ale co se jí stalo? Byla vždycky taková? Abychom to zjistili, musíme s ní prožít celý její život, a to znamená mnoho lidí, kteří do jejího příběhu vstoupili. Několik generací.

Jaký výzkum a příprava byly zapotřebí pro napsání knihy s tak hlubokým sociálním tématem?

Bezesporu dvě roviny. Osobní životní zkušenosti. A tou druhou rovinou bylo mé studium podpořené přirozeným zájmem. Asi každý máme ze školy nějaký předmět, který si nepamatujeme a nějak jsme jím prolezli. Ale pro mě jsou sociální patologie upřímně extrémně důležitým tématem. Je potřeba číst, hledat si statistiky, hledat si informace o tom, jak to funguje. Ač to zní zdlouhavě, když je to „vaše“ téma, dojde vám, že ten „utracený“ čas je spíše investovaný a neštve vás to.

Jaký byl váš vztah s neziskovými organizacemi Rosa a Magdalenium, a jaká byla jejich role při podpoře vaší knihy?

Vztahy jsme navázali s vydáním knihy. Obě organizace se k BUĎ HODNÁ postavili báječně. Denně vidí věci, které si nepřejeme znát. Ale měli bychom, abychom dokázali něco změnit. Na jednu stranu mě těší, že se mi povedlo „trefit se“ do tématu tak přesně. Na druhou mě z toho mrazí, protože některé situace z knihy se mnou žijí dodnes a není mi z nich nejlépe.

Řeknete nám váš největší zážitek ze křtu knihy, a co to pro vás znamenalo, že ho křtil známý kriminolog doc. Jiří Buriánek?

Já jsem byla tak nervózní, že pro mě je asi nejsilnější to, že jsem to zvládla! (smích) Bála jsem se, jak to dopadne, ale nakonec bylo tak plno, že si lidé neměli kam sedat. To mě upřímně dojalo. Atmosféru navíc krásně uvolnil moderátor Honza Musil, který se stal kmotrem knihy a večerem prováděl. Velmi mi pomohl i fakt, že úryvek jsem nečetla já, ale Klára Vajnerová, která to pojala opravdu natolik divadelně, že jsem sama trnula, co jsem to napsala za mrazivou scénu.

Pokud jde o Jirku Buriánka, je to pro mě PAN KRIMINOLOG. Měla jsem tu čest u něj studovat a je to nejen skvělý přednášející, ale hlavně velmi zkušený odborník. Že přišel, pro mě znamenalo strašně moc nejen co do faktu, že jsem cítila jeho profesní a osobní podporu, ale i proto, že se mi v hlavě uzavřel kruh. To, čemu jsem se věnovala na vysoké škole, se zúročilo.

Jaký si myslíte, že může mít vaše kniha vliv na čtenáře a společnost?

Doufám, že dvojí. Že si lidé odnesou čtenářský zážitek, prožijí s Danou její život a budou si ji pamatovat. Protože pokud si vás lidé pamatují, existujete. Pro mě Dana existuje. A nechci, aby se na její příběh zapomnělo. Je pro mě velmi osobní.

Taky upřímně doufám, že si z toho odnesou, jak těžké je poznat, že je někdo doma ve vážných trablech. Jak snadné je do toho kolotoče spadnout a jak moc složité je z něj vystoupit. Snad se někdo pozastaví nad tím, co jsem myslela jednotlivými oddíly knihy, například oddílem Rudý prapor nebo Bílá vlajka. Doufám, že se ti, kdo čtou pozorně, naučí všímat si svého okolí i toho, co se děje u nich doma. Třeba jim to pomůže něco pochopit. Protože uvědomění si je prvním krokem ke změně jak na osobní rovině, tak globální.

Mottem knihy je „Existuje lepší důvod k odchodu, než patologická potřeba zůstat?“ Jaká je pro vás odpověď na tuto otázku v kontextu vašeho románu?

Za mě je odpověď jasná. A moc by mě zajímalo, ke které dojdou čtenáři. Budu ráda, když mi to napíší. Už mi píší a moc mě hřeje, kolik lidí si díky knize už něco uvědomilo. Kolika lidem už pomohlo vědomí, že nejsou sami, kdo si něčím takovým prošel. A že nyní snad rozumějí tomu, že to není jejich vina.

Děkujeme Vám za váš čas a zapojení do tohoto inspirujícího rozhovoru na téma psychické domácí násilí, které je ústředním tématem vaší knihy BUĎ HODNÁ. Vaše otevřenost je pro nás velkým přínosem, a doufáme, že tento rozhovor přispěje k šíření důležitých informací o této problematice.

Tým Báječná žena